KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE JEHO PŘESUN A PŘÍBĚH A DALŠÍ OSUD DO SOUČASNOSTI

Dne 16. března 1970 došlo k ujednání mezi biskupskou konzistoří v Litoměřicích a Ministerstvem kultury. Toho roku byl podle smlouvy děkanský kostel Nanebevstoupení P. Marie předán do užívání firmě Transfera Praha, která zajišťovala přesun kostela. Podle dohody měl být kostel navrácen po dokončení transferu a souvisejících prací v takovém stavu, aby mohl být opět církevně užívaný, případně aby se zde mohly konat i jiné kulturní akce než bohoslužby. Samotná příprava kostela k transferu trvala dlouhých pět let. Mezitím demontována kostelní věž, odstrojeny jednotlivé architektonické články interiéru kostela, systém gotických kleneb byl podepřen speciální výztuhou. Hmota kostela pak spočinula na speciálních hydraulických vozících na nich pak kostel opustil místa svých základů, kde spočíval více než čtyři staletí. Přípravy kostela k přesunu trvaly 1970 – 1975.

V roce 1971 proběhl v kostele NPM odborný archeologický průzkum. Archeologický průzkum probíhal v severní a jižní lodi kostela Nanebevzetí Panny Marie . Odkryla se úroveň dlažby starší baziliky, a byl zahájen průzkum hrobů v kryptě.

 

ZAJÍMAVOST K PŘESUNU KOSTELA V MOSTĚ K přesunu jsem objevila v kuloárech zajímavý článek v časopise SEDMÝ PROUD z prosince 2014(autor neuveden), který byl napsán těsně před rokem, kdy uběhlo již 40 let od přesunu září -  říjnu roku 2015. Je o chytrých českých lidech, kteří jsou málo (k mé lítosti) doma doceněni.(k tomuto poslední odstavec článku, kdyby tyto záležitosti vynalezl na Západě, byl by milionář) Článek, se týká nápadu ke kostelu, kterému byl uznán patent. Proto tento zajímavý článek zde k přesunu jsem pro Vás přepsala a předkládám Vám jej, jelikož jsem pyšná, že máme tak chytré mozky. Je to malá vzpomínka poctivé práce lidí v první polovině sedmdesátých let minulého století týmu z podniku Synchron v čele s ing. Jiřím Součkem. (M.Č.) Zde malý, velký příběh…

 

Ing. Jiří Souček a tým vy­vinuly velmi složitý software pro nakládání, jízdu i ukládání kostela.
Strojní inženýr Jiří Souček je pozoruhodný člověk, který si dnes užívá zaslouženého důchodu v Praze. Když se ho zeptáte na téměř 40 let starý příběh z Mostu, nejdříve jen mávne rukou a snaží se vám naznačit, že dohromady není co vyprávět. Vzápětí však začne líčil fascinující dobrodružství, díky kterému se podařilo v 70. letech zachránit jednu z nejcennějších severočeských památek. „Stěhování si vysloužilo zápis do Guinessovy knihy rekordů jako přeprava nejtěžšího předmětu po kolejích,“ připustí nakonec. (Poznámka: přesun je také zapsán do Zlaté Guinesssovy knihy rekordů tisíciletí, dodnes nepřekonán, to už je opravdu světová událost) Daleko radši než o společenském a kulturním významu si však povídá o technických detailech. Mostecký kostel Nanebevzetí Panny Marie byl vybudován v 16. pochází z dílny Benedikta Rejta, autora Vladislavského sálu v Praze a spoluautora chrámu sv. Barbory v Kutné Noře. Význam mosteckého svatostánku rezonoval ve společnosti dokonce i v 60. letech 20. století. To už se těžební technika nebezpečně blížila k tehdejší zástavbě. Odhadovalo se, že pod koste­lem leží asi 50 metrů silná vrstva kvalitního hnědého uhlí o přibližné váze 2 milionů tun. Ze strany báňské proto zazněl jednoznačný požadavek: odstranit kostel jakýmkoliv způsobem. „Okresní tajemník v Mostě v té době prohlásil, že by stačilo pár kilogramů trhaviny,“ vzpomíná Jiří Souček. Česká inteligence v čele s uznávanými architekty však označila památku za unikátní a nepostradatelnou a podle dobových dokumentů právě její tlak přispěl ke konečnému rozhodnutí o záchraně. Prozaičtější výklad hovoří o tom, že komunisté si prostě nemohli dovolit zbourat tak význačný historický monument a zároveň využili příležitosti, aby předvedli variaci na téma „poručíme vodě, dešti“. Ať už to bylo jakkoliv, za výsledek musíme být dnes vděčni. Kostel spokojeně odpočívá na novém mistě, byť v ne úplně ideální mizící za mosteckým koridorem, a stěhování zůstává jedním z divů světového inženýrství. O záchraně děkanského kostela rozhodla československá vláda už v roce 1964, tedy krátce poté, co zpečetila osud starého Mostu. Stěhování však bylo jako finální ře­šení zvoleno až později. Původní plán na záchranu zahrnoval 11 variant (viz Varianty přesunu ). Úsměv dnes vzbuzují zejména varianty 9 a 10, které počítaly se zachováním kostela na komolém kuželu uprostřed lomu. „To bylo zřela neschůdné a nesmyslné. Naprosto to nepřipadalo v úvahu,“ uklidňuje Jiří Souček, že lakové zvěrstvo by nepřipustil ani tehdejší režim. I stěhování kostela však bylo velmi ambiciózní variantou, a to zejména z hlediska technického provedení. Čeští inženýři se sice mohli opřít například o zkušenosti z rekonstrukce Moskvy či inspiroval se podobnými akcemi na Západě, operace lakového rozměru však neměla obdoby na celém světě.

11 variant na záchranu kostela v Mostě
1. přesun kostela asi o 200 metru jižním směrem před budovaný dopravní koridor
2. přesun kostela východním směrem rovněž před koridor
3. přesun kostela po rostlém terénu po pevných drahách do prostoru za
tehdejší průmyslovou školou (dnes budova Oblastního muzea) 4. přesun kostela po rostlém terénu na pružných drahách na stejné místo
5. ponechat kostel na původním místě na pilotách řešených systémem BENOTO
6. ponechat kostel na původním místě na pilotách
7. rozebrat budovu po blocích a znovu ji složit na jiném místě
8. rozebrat objekt na jednotlivé stavební kameny a opět jej postavit
9. kostel na jeho místě na uhelném pilíři
10. ponechat kostel na železobetonovém rámu
11. přesun chrámu do prostoru špitálu
 
(poznámka: tyto varianty podrobně popisuje také hlavní architekt výstavby nového Mostu Václav Krejčí ve své  knize MOST zánik a vznik města na stranách 141 – 165 včetně nákresů variant, velice vizuálně zajímavé M.Č.)

Bratrskou pomoc neuznává, ale umí přestěhovat kostel
V době, kdy po historicích, architektech a politicích přebírali štafetu projektanti a technici, se již příběh stěhování kostela za­číná protínal s osobním příběhem Jiřího Součka. Okolnosti tohoto průsečíku jsou přitom rovněž velice pozoruhodné.
„Když přišli Rusové, pracoval jsem v ČKD polovodiče. Jako předseda stranické organizace jsem v rámci prověrek čelil otázce, jaký mám názor na ,mezinárodní pomoc“ tak jsem řekl, že to byla obyčejná okupace. A tehdy mě za to vyloučili ze strany, dali mi výpověď a postarali se o to, aby mě nikde jinde nevzali,“ vzpomíná Jiří Souček. Pomoci mohlo jediné: dobrá známost. A tu pan Souček naštěstí měl, protože v jeho oddělení pracoval jistý doktor Vinopal a ten se dobře znal s předsedou družstva Synchron v Praze, které se zabývalo výzkumem, vývojem a kusovou výrobou měřicích přístrojů. Tuto disciplínu strojní inženýr ovládal, a proto tam mohl obratem nastoupit. Shodou náhod se na Podnik Synchron zrovna v té době obrátil podnik Škoda Plzeň a právě to byl osudový krok, díky kterému se osudy Jiřího Součka a mosteckého chrámu potkaly. Škodovka byla totiž pověřena společností Transfera, aby technicky zajistila stěhování kostela, a zadala Synchronu vyvinout speciální snímače, které byly nezbytnou součástí projektu.
„Já jsem ty snímače začal vyráběl a tím to všechno okolo kostela začalo,“ říká Jiří Souček. Hloubavý inženýr brzy přesvědčil zástupce Transfery, že snímači by dodávka rozhodně končit neměla, protože je nezbytné vyvinout celý systém pro realizaci stěhování.. Tak se stal jednou z nejdůležitějších osob, která se na přesunu podílela.

Hewlett packard a česká šikovnost
Zadání znělo jasné: přestěhoval kostel o téměř kilometr, přesněji ře­čeno přemístit břemeno o váze kolem 12 000 tun o 841 metni jihový­chodně. Přípravná fáze začala v roce 1970 a trvala dlouhých 5 let. Podílelo se na ní na 50 lidí. Kostel bylo třeba podbetonovat roštem a vy­ztužit. Čilý pracovní ruch vládl zejména v interiéru, který začal trochu připomínat kosmickou loď, protože v něm vznikly 2 velíny s nejrůzněj­šími přístroji. Klenba se zpevnila nástřikem a celý objekt ocelovou pří- hradovou konstrukcí. Obvod kostela zajistil betonový věnec. Kostelní věž však musela dolů, protože její zabezpečení by bylo příliš komplikovaně. Všechny tyto práce sloužily k tomu, aby mohl bezpečně proběhnout sa­motný transport. Nejnákladnější částí přípravy však bylo budování trans­portní drahý, po které mělo chrám přepravit 53 speciálních vozíků. Dél­ka kolejiště dosahovala pouhých 160 metrů, během přesunu ledy muse­ly být koleje pětkrát demontovány a znovu instalovány. Nastavování jízd­ních drah přitom znesnadňovaly 2 aspekty: zakřivení trajektorie a výraz­ný podélný sklon. Kdo by předpokládal, že v 70. letech se lak náročná operace, jakou je stěhování kostela, bude muset obejít bez výpočetní techniky, toho jistě překvapí, že úloha počítače v tomto projektu byla naopak veli­ce významná. A na tomto místě už hovoříme o know-how, na kterém se z velké části podílel Jiří Souček. „Jádrem výpočetního systému byl kalkulátor firmy Hewlett Packard, do kterého jsme si museli sami vy­vinout velmi složitý software pro nakládání, jízdu i ukládání kostela. Tento software bylo ale nutné zrychlil, což se podařilo díky zavedení tzv. Key-Board-I.anguage. Kalkulátor měl za úkol sbíral všechna data o výšce jednotlivých míst nad vozíky a predikovat následující pozice, kam se budou jednotlivé body pohyboval,“ vysvětluje Jiří Souček.
V praxi to znamenalo, že kalkulátor fungoval jako geniální matematik Zhruba každých 10 vteřin řešil přes 50 diferenciálních rovnic, které reprezentovaly přechodové křivky. Každá přechodová křivka mezi vstup­ní a výstupní hodnotou snímače byla změřena a zakreslena na tzv. plotteru, grafickém výstupním zařízení. V rámci tohoto systému se také uplatnily již zmíněné snímače, které sloužily k zjišťování aktuálních pozic jednotlivých hodil. Rychlost samotného přesunu nebyla nijak závratná - 1 až 5 cm za mi nulu. Až na jednu výjimku...

V jednu chvíli hrozila kostelu pokuta za vysokou rychlost Byť byla důvěra v techniku na dobové poměry vysoká, tvůrci počítali i s manuálním zásahem v případě nutnos­ti. A dobře udělali. V jednu chvíli se totiž zařízení nepoda­řilo správně zakotvit a kostel se rozjel sám z kopce! Přesná rychlost dnes nelze určit, údajně však dosáhla až desetiná­sobku předpokládaného maxima. Hrozila katastrofa.
„Lidé už utíkali z pod kostela, protože viděli na kolech, jak to celé zrychlilo,“ říká Jiří Souček. „Naštěstí situaci za­chránil kolega ze zadního velí na, odkud byl řízen dopředný chod pístnic a tím i rychlost kostela. Když zjistil, kolik uho­dilo, přiřítil se ke kolejím a zakotvil kostel ručně.“ To však nebylo jen tak. Ruční zakotvení vytvořilo ráz, který kostel rozhoupal. Trvalo 5 minut, než se poloha konečně ustáli­la. „Námi vyvinutá automatická nivelace naštěstí raz vyrov­nala. Naléhavost situace však ilustroval displej, který uka­zoval výšku jednotlivých misi - jedna polovina svítila červe­ně, druhá zeleně, podle toho, která část šla zrovna nahoru a která klesala.“

Slavný dojezd a neslavná odměna Stěhování Kostela Nanebevzetí Panny Marie začalo 50. září 1975 v 11.50 a skončilo 27. října 1975 v 8.52. Celko­vě tedy trvalo 646 hodin, téměř 27 dní. Kdyby akce proběhla dnes, měla by obrovský mediální ohlas, zájem veřejnosti i no­vinářů byl však mimořádný i tehdy. Na vlastní oči si prý přesun přišlo prohlédnout na 300 000 lidí, v místních kinech se nepřetržitě promítaly filmy o přípravných pracích a kolem transportní dráhy se kromě politiků, expertů a dalších osob­ností pohybovaly dokonce i zahraniční filmové štáby. Po dokončení transportu byl kostel stabilizována násled­ně z renovován. Vysvěcení se však dočkal až mnohem pozdě­ji, církev se totiž dlouho zdráhala to učinit. Důvodem byla změna orientace oltáře z východu na jih, kterou zapříčinila oblouková trajektorie přesunu. Nakonec byl kostel znovu vy­svěcen až v červnu roku 1993.
Také příběh o angažmá Jiřího Součka měl pikantní do­hru. Strojní inženýři, kteří vymysleli všechny patenty, totiž přes nesporé zásluhy dlouho marně čekali na odpovídají­cí odměnu. „Naše projektové oddělení chtělo, abychom za ty patenty něco doslali. Ale protože nám nic dál nechtěli, šlo to k soudu, ten nám naštěstí vyhověl a nakonec jsme nepřišli úplně zkratka. Výše odměny nebyla nijak závratná, ale říkal jsem si: každý halíř dobrý,“ směje se na závěr Jiří Souček.(přepis M.Č.)

 

Byla to obdivuhodná událost, která vzbudila všeobecnou pozornost světové veřejnosti a byla sledována všemi sdělovacími prostředky. Dráha speciálně pro kostel NPM se nazývá EKLESIODROM Ke slavnostnímu odstartování pohybu kostelní budovy došlo 30. září 1975 v 11:30. 12 000 tun hmoty kostela zahájilo svou cestu dlouhou 841,1m. Objekt se pohyboval průměrnou rychlostí 1,2-3,2 cm/min. Průběh přesunu byl řízen výpočetní technikou, hydraulika jednotlivých vozíků pracovala s přesností 1mm, propojovací kabely a vedení jednotlivých hydraulických systémů zabíralo délku více než 10 km. Na místo určení dorazil 27.října 1975 v  8.52 hodin.

Po přesunu
V roce 1980 byl kostel převeden z majetku římskokatolické církve do vlastnictví státu a jeho uživatelem se stalo Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem. Dle vládního usnesení z roku 1981 bylo vlastnictví kostela převedeno na Severočeský kraj, jeho spravování bylo svěřeno Krajské správě památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, kostel měl sloužit ke kulturním účelům. Byla zahájena jeho největší rekonstrukce, jak vně tak uvnitř tohoto skvostu.

Dne 4. listopadu 1985 kostel Nanebevzetí Panny Marie se stává nově Kulturní památkou.
1988 se kostel Nanebevzetí Panny Marie otevřel pro veřejnost pod názvem Kulturní památka Most. Jako Kulturní památka byl určen k prohlídkám návštěvníkům, pro výstavní a koncertní účely.
Stále ještě měl před sebou značné stavební rekonstrukční práce které probíhaly až do poloviny devadesátých let dvacátého století.
1988 – 1993 Restaurátorské práce na inventáři a postupné navracení do kostela. Z původního bohatého vybavení se dochovala řada umělecky hodnotných děl, dokládajících provázanost se sasko-míšeňským okruhem. V těchto letech probíhaly stavební práce na exteriéru včetně rekultivace okolí kostela a současně probíhaly práce na interiérovém inventáři. Znovu navrátily restaurátoři krásu renesančním reliéfním polychromovaným výjevům Starého a Nového zákona na poprsnici empory, renesančním kamenným epitafům významných mosteckých měšťanů, zlatníka a dlouholetého ředitele stavby chrámu Mikuláše Riese i epitafu Uršuly a Magdaleny z rodu Veitmile, gotické kazatelně s nově objevenými původními malbami výplňových polí, renesanční křtitelnici a pastoforium. V posledním roce 1993 byly dokončeny restaurátorské práce (1991-1993) na 17 metrů vysokém barokním oltáři v západní části empory.
1993 slavnostní znovuvysvěcení chrámu litoměřickým biskupem ThDr Josefem Kouklem Katolická církev bude nyní mít možnost v děkanském kostele konat bohoslužby, ale jen v omezeném rozsahu. Kostel bude i nadále sloužit především výstavním a koncertním účelům a zůstane i nadále ve vlastnictví státu, protože církev nemá dostatečné prostředky k tak nákladné údržbě. V roce 1996 požádala Římskokatolická církev stát o navrácení chrámu v rámci restitucí, což není dodnes uzavřeno. V letech 1994-1995 byla v rámci parkových úprav vybudována vodní nádrž o rozloze 1,83 ha, která je napájena vodou z řeky Bíliny.

 

Lapidárium
Počítá se s postupným víceletým vybudováním lapidária.V okolí kostela se umístily sochy související se starým jádrem Mostu např. 7 alegorických soch ctností a sv.Františka z Assisi z výzdoby minoritského kláštera ve starém Mostě), dvě sousoší se sv. Janem z Nepomuku a renesanční portál z 1.čtvrtiny 17.století pocházející z jižního průčelí kostela sv.Václava. Také menší památky ze zlikvidovaných obcí okresu Most (zatím morový sloupek z Komořan).
Díky oživování aktivit v okolí přesunutého kostela v Mostě vznikl nápad na sochařská sympozia, kdy v létě renomovaní umělci v plenéru tvoří sochy a veřejnost může na umělce po dobu sympozia chodit dívat jak díla postupně dostávají konečnou podobu. Nápad se ujal se a v  parku kolem kostela bylo umístěno několik moderních pískovcových soch Při zakončení sympozia je v rámci Folkového Mostu vyhlášena anketa, které dílo se nejvíce líbí návštěvníkům. To které v anketě veřejnosti vyhraje, se nikam jinam nestěhuje, ale zůstává v tomto parku, kde se zrodilo. A tak zatím zde máme vítězná díla ankety ze zatím proběhlých šesti ročníků sympozií. Díla s názvy Stařec, Cesty proměny, Píseň písní, Mystérium, Lotova žena, Zahražanská Madona, Vnitřní motlitba. A tak se zde setkává současné umění s památkami minulých staletí. (viz kapitola Umělecká díla v novém Mostě) V letech 1999 - 2000 je na rekultivovaném prostranství zřízen nový městský hřbitov, včetně postavení nové smuteční síně a založení kolumbárií. Vzniká nová ulice s reminiscencí na Most starý, neboť se jmenuje rovněž Hřbitovní.

 

1. 7. 2010 slavnostně se vrací vitraje do chrámu, stávají se součástí rozšířené expozice.
Od přesunu se povedlo postupně mnoho původního inventáře navrátit kostelu. Týká se to i vitrají, které původně zdobily původně gotická okna chrámu. Vyrobeny byly ve vídeňských sklářských dílnách, nejstarší z nich je z roku 1882. Před stěhováním kostela byly sejmuty a na 30 let uloženy. Celé tři roky (2008 – 2010) na obnově 21 velkých a 16 menších kostelních oken pracoval restaurátorský ateliér Vitraj Glass a navrátil jim jejich původní krásu. Poté se navrátily do chrámu nikoliv zpět do oken, ale nově jako součást výstavní expozice. K této zdařilé akci vydal NPÚ Ústí nad Labem, o vitrajích samostatnou publikaci autorů Víta Honyse a Jiřího Bureše. Její křest proběhl 12. dubna 2010. V kostele v bývalé kryptě jsou vystaveny expozice gotického a renesančního umění severozápadních Čech. Promítá se zde také dokument o přesunu tohoto kostela.
8. února 2010 kostel získává nově statut Národní kulturní památky. Je ve správě Národního památkového ústavu.
Podzim 2011
Založení arboreta v parčíku nedaleko sousoší sv. Jana Nepomuckého. (kapitola Nové městské parky, obr. 10) Základní strom arboreta ( metasekvoje čínská) zasazený poblíž sousoší se po řadě úprav dočkal další novinky. Má vlastní poutač. Vyrobili jej studenti hamerské střední školy. Nápisy na něm jsou dvojjazyčné – česko-německé. ,,Na formování idejí a konkrétních projekčních záměrů se v arbotýmu angažovala řada osobností. Dnes již je naprojektováno arboretum do základních podrobností a rozmístění jednotlivých dřevin a objektů,“ uvedl k aktuálnímu stavu Rudolf Jung, mluvčí Arbotýmu. V Drmalech na Chomutovsku teď vyrůstají metasekvoje přezdívané žijící zkamenělina. Právě sekvoje byly na začátku vzniku uhlí. „Třetihorní prales přestěhujeme do vznikajícího arboreta,“ říká mluvčí týmu Rudolf Jung, který má arboretum na starosti. Těžaři zničili zdejší krajinu, specialisté teď chtějí dokázat, že zvládnou zázraky. Vysázení vzácných i původních stromů na výsypce tvořené jílovitou půdou je podle Junga rekultivačním majstrštykem. „Jíl na výsypce je pro odborníky největší oříšek. Musí vyřešit zavlažování i zvolit správný typ půdy pro jednotlivé druhy stromů,“ Celý areál arboreta se má v budoucnu rozkládat na ploše asi 9 hektarů. Při příležitosti sto let od vzniku skautského hnutí v Českých zemích vysadili mostečtí skauti spolu s primátorem Vladimírem Vozkou 31. října 2011v areálu u děkanského kostela pět nových stromů, a to dva jinany dvoulaločné, jednu lípu a dva duby.(více Mostecké listy 1.11.2011)

NEJ…..
Jde o stěhování budovy, které je zapsáno nejen v normálním vydání knihy rekordů, ale dokonce je ve Zlaté knize Guinessových rekordů tisíciletí! Ano, naše republika v ní má zápis za zcela ojedinělou a světově nevídanou akci – za přestěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Letos od této události uplyne už 40 let. A ještě jednu věc, která zde doma v Mostě i v Čechách není moc známá a týká se přesunu kostela. V Americe se jeden profesor rozhodl pro toto. Zařadil přesun kostela z Mostu do učebního plánu a vyučuje jeho parametry studenty na univerzitách vysokých škol – budoucí stavitele, inženýry, architekty – zcela podrobně. Naše malá země Česko může být pyšná, že inspiruje svou geniální akcí - přesun kostela a reprezentuje dodnes naší českou šikovnost až ,,za velkou louži“ (M.Č.)

Video - technologie přesunu kostela