Mostecké důlní katastrofy:
1. polovina 20. století

Použitá literatura Österreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen. Ročník 1903, č. 6, 7. -Československé hornictví 1948. Praha: Matice hornicko-hutnická, 1948. -RYBA, G. Handbuch des Grubenrettungswesens. Leipzig: A. Felix, 1929.*Die Bergwerks-Inspektionen in Österreich. Berichte der k. k. Bergbehörden über ihre Tätigkeit im Jahre 1902. Vídeň 1905.*MAŠEK, M. Důlní katastrofy severočeské hnědouhelné pánve. Příloha Uhlí-Rudy*Geologický průzkum. Praha 2000/2001.*MAŠEK, M. Důlní katastrofy severočeské hnědouhelné pánve. Rozšířený text [2] samizdat, s. 22 - 28; z pozůstalosti.*KRÁLOVÁ, E. Průval vody na dole Jupiter v Komořanech 14. 1. 1902. In Zpravodaj Hnědé uhlí, 1/2002, ss. 55 - 57*KRÁLOVÁ, E. 30. duben 1902 na dole Doblhoff III v Modlanech. In Zpravodaj Hnědé uhlí, 2/2002, ss. 57 - 58*PETERS, J. Uhlí v Československé republice 1920. J. Peters, Praha 1920-SOA Litoměřice, prac. Most. Archivní fond MHAS, Most; kniha 604.*SOA Litoměřice, prac. Most. Archivní fondy SUD, RBÚ Most a OBÚ Most (kt 56, 64, 85, 210 a 211).

V lednu 2012 uplynulo 110 smutné výročí této tragédie na dole JUPITER I.

V kritický den 14. ledna 1902 nechtěli horníci na denní směnu sfárat a chtěli být dočasně přeloženi na sousední lom Germania. Naddůlní Seeeman jim však nechtěl bez souhlasu závodního Bindera vyhovět. Závodní pak ještě v 8:30 h neměl souhlas centrálního ředitelství k odvolání osádky z dolu. Ve tři čtvrtě na dvanáct se voda ze stařin z povrchu náhle provalila do uhelných komor 411 a 412 (údaje se ve zdrojích různí). Z celkového počtu 123 osob v podzemí zahynulo 43 mužů, včetně závodního dolu Ing. Hermanna Bindera. Horníci neměli šanci na únik. Osobní statečností ing. Bindera byla připisována záchrana 74 horníků jámou Jupiter. Další se zachránili průnikem přes zděnou hráz s nedostatečně zajištěnými dveřmi záchrannou spojovací chodbou do sousedního Dolu Quido. Podle jednoho zdroje jich bylo šest, podle jiného jen tři. Svědectví stop. Hrůzu budí tragédie naddůlního Seemana a dalších třinácti havířů (podle zprávy, kterou podal úředník Wesely 27. 5. 1902 čtrnácti?): Kde byli na počátku katastrofy nebo kde se na útěku sešli, zůstane už asi navždy záhadou. Cestou, kterou unikali prchali před ničivou vodou však zanechávali stopy a podle nich je možné si představit celou tragédii, která se v podzemí odehrávala. Tragický obraz se jevil všem, kteří nalezli mrtvá těla svých kamarádů. Ve skupině ležících mrtvol seděl střelmistr Moravec, chovaje syna na klíně. Ruce ztuhlé smrtí měl ovinuté kolem něho a syn objímal otce kolem krku. Tak je našla smrt a tak je uchovala, aby poskytla důkaz lásky. Svědkové potvrdili, že mladý Moravec byl mezi těmi, kteří včas utekli před zátopou. Na povrchu se však dozvěděl, že otec je dosud v jámě, a tak mu spěchal na pomoc. Závodní Binder již při prvním poplachu sfáral do dolu. Při prvém výjezdu zachránil pět pološílených havířů, při druhé sjezdu další čtyři. Třetí sjezd byl jeho poslední...jeho tělo bylo nalezeno pod náplavem bahna nedaleko náraží. Podle údajů z 16. 1. 1902 zůstalo po neštěstí 31 vdov a 84 sirotků ve věku do 14 let. Účast pozůstalým vyjádřil prostřednictvím okresního hejtmana i císař František Josef I., který jim věnoval dar 10 tisíc zlatých. Severočeská uhelná společnost vypravila na vlastní náklady pohřby obětí. Po neštěstí nebyla těžba již nikdy obnovena. Pomník obětem byl na komořanském hřbitově slavnostně odhalen 9. září 1902. V souvislosti s likvidací obce v osmdesátých letech 20. století byl přemístěn (snad definitivně) do Mostu a nachází se za budovou starého krematoria. Další tři jména jsou uvedena přímo na pomníku, ale již nečitelná.

NELSON velkou katastrofou na dole Nelson dne 3. 1. 1934

Toho dne došlo v 16:45 hod. na jámě Nelson III u Hrdlovky k mohutnému výbuchu, kdy ze šachty vyšlehly plameny do výše několika desítek metrů. Také z ostatních jam dolu začaly šlehat plameny a valit se hustý černý dým. V okamžiku exploze pracovalo v podzemí 142 horníků, kteří prakticky ihned po výbuchu zahynuli vlivem tlakové vlny v podzemí či vznikem nedýchatelného ovzduší vzniklého spálení kyslíku. V důsledku této katastrofy došlo k rozsáhlému vyšetřování. Toto určilo za příčinu výbuchu zanedbání bezpečnostních předpisů, které způsobilo značné nahromadění a posléze explozi uhelného prachu. Vlastní důl byl pak po dobu sedmi let znovu zmáhán, po ukončení sanačních prací byl přičleněn k dolu Alexandr. Prvním třinácti vyproštěným obětem byl dne 8. ledna 1934 uspořádán velkolepý pohřeb, jakého nepamatovali ani ti nejstarší pamětníci. Stal se i tryznou za všech 142 obětí této velké katastrofy. 29. 3. 1934 konala se na ministerstvu veřejných prací porada za účasti všech zúčastněných stran, jak naložit s veřejnou sbírkou pro pozůstalé.Následky katastrofy byly zmáhány několik let a práce se protáhly až do začátku druhé světové války, kdy byl důl připojen k dolu Alexander. Jako přímý důsledek katastrofy byly provedeny i změny v provádění báňské inspekce v dolech. Dne 19. října 1934 byl přijat Nový zákon o báňské inspekci, kterým byla mimo jiné zřízena také instituce dělnických báňských inspektorů, kteří museli být existenčně zcela nezávislí na správě toho dolu, na kterém inspekci prováděli.

Výbuch na Dole Kohinoor I Lom u Mostu 14. listopadu 1946 - založen 1891

Ve 3 hodiny a 45 minut po půlnoci, dne 14. listopadu 1946, došlo na Dole Kohinoor I. ve východním poli revíru Mořic v hloubce 430 m k náhlému výbuchu, jenž údajně vyrazil z několika komor současně a okamžitě se rozšířil přilehlými chodbami na všechna pracoviště tohoto revíru. Z 52 usmrcených havířů bylo 38 stálými zaměstnanci Dolu Kohinoor, 7 německých válečných zajatců a 7 trestanců z nápravného zařízení v Libkovicích. Nakonec byl jako nejpravděpodobnější příčina stanoven výbuch stařinové třaskavé atmosféry v komoře č. 4, kde byla její zadní stěna směrem ke stařinám (již vyrubané a zavalené prostory) provalena do staré nevyrubané komory z první horní lávky. Jako nejpravděpodobnější příčina iniciace (zapálení) byl určen odstřel trhavin v uvedené komoře. Důl-Kohinoor-1934. Po ukončení vyšetřování byl komisí dán souhlas k odstraňování následků neštěstí a během 14 dnů bylo možno v revíru Mořic opět těžit. Pohřeb obětí se všemi poctami se konal dne 19. listopadu 1946 za účasti předsedy vlády K. Gottwalda, ministra průmyslu B. Laušmanna, ministra informací V. Kopeckého, ministra spravedlnosti Dr. P. Drtiny, předsedy ÚRO A. Zápotockého, tajemníka svazu zaměstnanců v hornictví p. Malíka, primátora města Prahy Dr. Vacka, armádního generála Bočka a pražského arcibiskupa Dr. Berana. Na hřbitově v Lomu u Mostu bylo pohřbeno 28 nešťastníků, tři byli převezeni do Libkovic, dva do Oseka a jeden do Horního Litvínova. Ostatky pěti mrtvých horníků, Slováků, kteří na Kohinooru pracovali, ihned byla převezena a pohřbena v rodných obcích v okrese Ružomberok.. Kdo by předpokládal, že k obřadu byla připravena těla všech 52 obětí, velice by se mýlil. třináct těl Němců a „ poloněmců" bylo pohřbeny žehem v mosteckém krematoriu a pátrání po nich je naprosto zbytečné, urny s popelem předány jejich rodinám. Němečtí havíři se nehodili ke sloganu o „ hrdinech práce, z jejichž krve vyroste lepší zítřek pracujícího lidu". Asi už nezjistíme, kdo tolika mrtvím odepřel právo být rovnocennými oběťmi velké hornické katastrofy. I po mnoha létech cítíme že nás přivedl do velmi trapné situace. Po neštěstí zůstalo 93 vdov a sirotků po zahynulých. Závodní správou jim byly ihned poskytnuty mimořádné podpory a zároveň jim byly odevzdány došlé peněžní dary nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí. Na příkaz vlády úrazová pojišťovna urychleně zahájila likvidaci a výplatu záloh na důchody pro pozůstalé. Na návrh právních zástupců úrazové pojišťovny projednal příčiny vzniku katastrofy Nejvyšší soud v Brně a rozsudek vynesený v roce 1949 vyloučil jakékoliv zavinění ze strany závodní správy.

Pietní akt k uctění památky zahynulých horníků:14.11. 2012 Lom - důl Kohinoor I -66. výročí