Důlní neštěstí a katastrofy
2.pol. 20.století

Důl maršál Koněv

Tato tragédie nepostihla fárající horníky ale záchranáře. Ve 2.16 h dne 23. 2. 1963 došlo k výbuchu v požářišti, kterým byly postiženy záchranné čety pracující na stavbě revírních uzávěr na vtažné straně. Vlivem mechanických a tepelných účinků výbuchu bylo smrtelně zraněno 8 záchranářů a čtyři byli těžce popáleni. Na výdušné straně byli 4 členové záchranné čety zraněni lehce. Protože bylo průzkumem po výbuchu zjištěno narušení všech uzávěr a zjištěny nebezpečné koncentrace hořlavých plynů, bylo rozhodnuto uzavřít celý důl až na povrchu zakrytím nejdříve vtažné jámy a nakonec výdušné jámy. Uzavření jam bylo skončeno ve večerních hodinách 25. února 1963.

 

PLUTO II. Louka u Litvínova 3. září . 1981

Těžit se zde začalo v roce 1888. V padesátých letech byl důl modernizován a v roce 1962 byla těžba převedena na nově vybudovaný Důl Pluto II. Průměrná roční těžba v letech 1975 až 1980 byla 785 000 tun. Postupně se těžba dolu snižovala. Výbuch uhelného prachu a následném požáru 3. září 1981 nastal pro celý severočeský hnědouhelný revír tragický den, kdy na hlubinném dole Pluto II v Louce u Litvínova přišlo o život při výbuchu uhelného prachu a následném požáru 65 horníků. Byla to jedna z největších hornických tragédií ve 20. století na severu Čech, při níž vedle ztráty životů a zranění horníků došlo k hmotným škodám přes 50 miliónů korun na zařízení dolu a nákladech na likvidaci následků nehody. Stejně jako ostatní hlubinné doly v Severočeském hnědouhelném revíru byl i Důl Pluto zařazen jako nebezpečný výbuchem uhelného prachu. K zneškodňování uhelného prachu bylo OBÚ povoleno skrápění vodou. Jako ochrana proti možnému přenosu výbuchu uhelného prachu byly na dole používány vodní protivýbuchové uzávěry.

Pietní akce Pluto II 3.9.2011 Litvínov
3.září 2011 v 15:33 se v Litvínově rozezněly sirény a zahájily tak vzpomínku na tuto tragedii, od které uběhlo již třicet let. U památníku se v sobotním odpoledni sešli zástupci těžebních organizací, zástupci okolních měst a obcí, delegace hornických spolků z republiky a v neposlední řadě pozůstalí a přátelé obětí neštěstí, aby položením věnců a smutečních kytic uctili památku kamarádů, kteří tehdy z dolu již nevyfárali. Po skončení pietního aktu u památníku se všichni účastníci vydali v průvodu napříč Litvínovem, za zvuku hornických karmín v podání Mostečanky, do restaurace Na východě, kde bylo pro zúčastněné připraveno malé pohoštění ve formě velmi krátkého vzpomínkového šachťáku. Členové Spolku severočeských havířů se dopoledne zúčastnili i otevření výstavy, věnované právě neštěstí na Plutu, v kulturním domě v Louce u Litvínova.

 

VELIKÁ NEHODA VÝBUCH V CHEMICKÝCH ZÁVODECH V ZÁLUŽÍ U MOSTU

O továrně :
Chemický závod v Záluží u Litvínova byl založen roku 1939 pod názvem Sudetenländische Treibstoffwerke AG Oberleutensdorf (S.T.W.). Jeho úkolem byla výroba syntetického benzinu a dalších produktů z hnědého uhlí. Tyto produkty měly sloužit pro zásobování německé armády. Výstavba probíhala velice rychle. Pracovalo zde až 40 000 lidí, převážně politických vězňů, válečných zajatců a totálně nasazených pracovníků ze všech zemí Evropy, které byly v německé područí. V důsledku toho vznikly v okolí četné koncentrační, zajatecké a pracovní tábory. Tito lidé vedle výstavby chemického komplexu budovali i obytné domy pro říšské Němce, celkem 1 240 bytů. První cisternový vlak se syntetickým benzinem byl odeslán 15. prosince 1942. To však neuniklo spojenecké armádě s na závod byly prováděny časté nálety. Na konci války byla chemička zničena skoro ze tří čtvrtin. Němci se po každém bombardování snažili obnovit výrobu a jakmile se jim to povedlo, tak přišlo další bombardování. Němci chemičku hlídali a hledali špiony. Teprve po válce se zjistilo, že američané chemičku monitorovali malými letadly Moskito a fotili hlavně seřazovací nádraží. Jakmile se na nádraží začaly hromadit cisterny s benzínem, bylo z toho zřejmé, že chemička zase funguje a američané jí proto znovu rozbombardovali. Stálo to mnoho obětí. Po válce byl závod přestavěn na zpracování ropy a byla zahájena další výstavba chemických provozů. Postupně také došlo k připojení závodu na ropovody Družba a Ingolstadt a napojení produktovody na další chemické provozy v Čechách. Roku 1995 byl vyčleněn provoz rafinerie ze které vznikla samostatná akciová společnost Česká rafinérská, která vyrábí pohonné hmoty a mazací oleje. Ostatní provozy byly sloučeny do Firmy Unipetrol RPA s.r.o.
http://www.hornictvi.info/techpam/zaluzi/zaluzi.htm
Názvy továrny: Sudetenländische Treibstoffwerke AG Oberleutensdorf (S.T.W.), později chemické závody Záluží u Litvínova, v období 1946 - 1962 Stalinovy závody Záluží u Mostu, CHEMICKÉ ZÁVODY CHZ ČSSP s.p. Litvínov-Záluží, CHEMOPETROL a.s. Litvínov dnes Unipetrol RPA Litvínov.
Obec Záluží: 1 zmínka 1333, zánik kvůli rozšíření chemického komplexu rok 1975

Neštěstí 22. července 1974 po osmé hodině večerní

Značné oběti si vyžádala chemička na lidských životech. Během poválečných let došlo k několika haváriím, při kterých přicházeli lidé o život. 22. července 1974 ve 20:09 hodin došlo k výbuchu na výrobě lihu v prostorách Chemických závodů v Záluží, která si vyžádala zbytečné ztráty na životech a zraněné tak i ohromné materiálové škody. Značná část obětí byla i v tramvajovém voze, který zrovna projížděl blízko havárie. Síla žáru byla tak velká, že se v té zrovna projíždějící tramvaji v epicentru výbuchu roztavily skleněné výplně, takový tam byl neuvěřitelný žár. Tlaková vlna způsobila i rozbití mnoha oken a výloh v nedalekém starém Mostu. Pro představu: na zasklení oken bylo zapotřebí 80 vagónů skla ze skláren Union Teplice. (zdroj:http://www.mulitvinov.cz/historie-mesta ). Celá událost byla nakonec dlouhou dobu maskována a veřejnost se dodnes nedozvěděla, co se přesně stalo. I já se na ten výbuch pamatuji . V tom roce 1974 jsem bydlela ještě u rodičů, bylo mi jedenáct let a celá rodina se lekla, že je zemětřesení. Z tohoto podezření nás za chvíli vyvedla sousedka, které volala snacha zda je u ní její syn Václav, že došlo k výbuchu v chemických závodech. Naštěstí pro něho si vyměnil z rodinných důvodů ten den směnu a byl u svých rodičů. Ten dotyčný, co si směnu s ním vyměnil, byl bohužel jednou s obětí. Do necelé hodiny se na hlavní silnici pod námi toho času vedla do Litvínova přes Souš, začali projíždět nejen sanity ale bohužel i větší množství pohřebních aut. Z této skutečnosti nás všechny zamrazilo, a věděli jsme, že se muselo stát něco hrůzostrašného. Jak je výše uvedeno, vše se bohužel zatajovalo, a tak ani nemají snad dodnes svůj památník, jak je to zvykem u hornických tragédií. V tabulce uvádím zjištěné oběti a velké množství zraněných, ale zda jsou údaje přesné se mi nezdá, hlavně ti mrtví. Na to množství pohřebních vozů, které okolo nás projížděli obousměrně se mi to nezdá ,,jen“ 16 osob. Povedlo se mi sehnat přílohu Deníku Mostecka vydán roku 1999, ve kterém je ohlédnutí za 60 lety existence Chemopetrolu Litvínov a v celém časopise není o neštěstí (!!!!) jediná věta. Mohu říci za sebe HNUS!!! Proto jsem jim ať byl zjištěný zdroj počtu obětí pravdivý či zkreslený, tímto ,,všem“ obětem věnuji vzpomínku a vzdávám čest jejich památce.